Ta paní, co tak popuzeně hřímala do kamery: „Já bych všechny ty internety zakázala“, sklidila velký úspěch a stala se ikonou. Ikonou čeho vlastně? Pamětníkům to připomnělo tkalcovské bouře v Lyonu (1831), které byly také spojeny s rozbíjením strojů, které berou lidem práci a mzdu. Paní nic nerozbíjela, ale nespokojenost z ní čišela veliká.

Zkusme si jen na chvíli představit svět bez těch internetů. Nehnal bych to úplně až ke koňským potahům. Postačí jenom představa jednotlivých osamělých počítačů bez elektronické pošty. Jak se dorozumívají navzájem – poštovními holuby, telegramem, faxem nebo snad poštou (obálka, adresa, nalepit známku a šup s tím do schránky*? Nebo jak budete, děti, provozovat své noční jízdy s hrami s protihráčem na druhém konci světa?

Dnes už se ani dalekohled (třeba takový JWST) nedívá na hvězdy bez on-line spojení s jinými dalekohledy na světě. Vidíš, padá hvězda, něco si přej.

Ještě dystopičtější představa, je představa řízení (třeba skladových zásob) bez on-line dat. Můj kamarád Martin (jméno známe, k dispozici na vyžádání v redakci) sedí v kavárně a říká: „počkej chvilu, musím se podívat na tu zakázku“ a dívá se do mobilu na ty internety a tam mu řeknou, jak vypadá jeho zakázka. Jak to vědí?

S mým tatínkem bývá legrace. Onehdy se bezelstně a trošku řečnicky ptal, jak mohli Římané řídit největší říši své doby bez mobilních telefonů a bez internetu! Jenom si představte to stavební řízení, těch razítek. Ještě legračnější představa je, jak Král králů Kýros II. Veliký posílá svého posla na hranice říše, aby zjistil, jaká je tam situace. Posel jede měsíc dnem i nocí, přijede na hranice říše, podívá se na situaci a otočí kůň a jede měsíc zpět, aby nahlásil aktuální stav poté, co před Králem králů padne uctivě na zem.

Zůstává záhadou, co měla ta paní na mysli, když chtěla zakazovat ty internety. Třeba to jenom nedomyslela. Třeba ji zlobí, že si každý na ty internety může psát a malovat, co chce, což je trochu problém, protože když více lidí říká velké hovadiny, tak to vypadá, že ty hovadiny jsou větší pravda. Nebo jí někdo napsal osobní urážku a chce to řešit zákazem. Třeba.
Nám by se žilo bez těch internetů těžko a složitě. Ale třeba si to paní rozmyslí a řekne, že to tak nemyslela.

*Jiří Wolker (1900 – 1924): Host do domu (1922)
Poštovní schránka
Poštovní schránka na rohu ulice, to není nějaká lecjaká věc.
Kvete modře, lidé si jí váží velice, svěřují se jí docela,
Psaníčka do ní házejí ze dvou stran, z jedné smutná a z druhé veselá.